Článok: Pradávna celistvosť

Úryvky od PhDr. Dušana Třeštíka, CSc. o tom, ako vnímali svet naši predkovia a akým spôsobom bolo naše pôvodné slovenské a prírodné pojanie sveta zmenené privezeným náboženstvom:

Od pohanství k christianizaci Slovanů

(...) Základom (kresťanskej tradície) je „akt viery“. To platí v menšej či väčšej miere pre väčšinu „vysokých“ náboženstiev, vôbec ale nemožno tento model použiť pre „náboženstvo“ ar­chaických spoločností. (...) Archaickému svetonázoru je úplne cudzie naše delenie života na nezávislé oblasti, hospodársku a⁠ myšlienkovú, súkromnú a verejnú, svetskú a posvätnú, právnu a⁠ náboženskú. Tu bolo posvätné bez rozdielu všetko to, čo prekračo­valo rámec všednosti, všetko, čo malo nejaký zmysel, počínajúc obradným obrábaním polí cez obradné jedenie až po zákony a⁠ spo­ločenský poriadok. Vesmír, svet a ľudská spoločnosť tvorili nerozlučný celok, držaný pohromade ani nie tak nejakým „učením“, podobným kresťanskému, ale akýmsi obec­ným povedomím večného po­riadku. (...)

Tradice jakožto zákon

(...) Tím se „pohanství“ podstatně lišilo od křesťanství, jehož božský zákon si činil nárok na universální, všelidskou platnost a zároveň tak degradoval ty, kteří se mu nepodřizovali, na „pohany“, s nimiž byla jakákoliv komunikace na společné úrovni vyloučena. (...)

Pohané a jejich pojetí světů

Pohané byli na rozdíl od křesťanů k cizím náboženstvím naprosto tolerantní, uznávali, že každá společnost má svůj zákon a mrav, onen výše zmíněný věčný řád, tak jako nepochybovali o tom, že každá země má svůj střed (všeho, ne jen nějakého partikulárního světa). Svět pro ně byl jeden, samozřejmě ten jejich, neviděli však žádný protiklad v tom, že ostatní společnosti mají také světy. (...)

I tam, kde misionáři vystupovali agresivně, chovali se k nim pohané snášenlivě nebo spíše lhostejně. Počet mučedníků za víru z řad misionářů je tak malý, že to až zaráží. (...)

Kmen garantem normy

Kmenové shromáždění chránilo vzájemnou rovnost jedinců, jejich osobní svobodu i jejich majetek. Kmen (raněstředověký gens) tak byl prostřednictvím svého orgánu garantem svobody a vlastnictví svých příslušníků, byl vlastně jakousi asociací rovných a svobodných vlastníků půdy, germánského odalu (odtud Adel – „šlechta“) a slovanské dědiny. (...)

Slovanskou „pravdu“ můžeme chápat jako nikdy nekončící dosahování „správného“ stavu, určité nezformulované normy, která nebyla totožná s právem, měla mnohem širší platnost. Touto pravdou byl nejspíše slovanský miry. Ten nebyl nedostatkem války jako dnes, byl především smírem, rovnováhou rozdílných mínění a snah, byl vztažen na vnitřní stav společnosti a ne (alespoň ne prvotně) na její vztah k ostatním společnostem. Ukázali jsme si výše, že kmenová společnost byla světem pro sebe, proto znamená miry také „svět“. (...)

Míru se dosahuje jednomyslností (to je také jeden z jeho významů), tedy podle známé zásady slovanského sněmu, který neznal většinová rozhodnutí, právě proto, aby byl zachován nedělitelný miry, jednota řádu kmenové společnosti. (...)

Křtem se pohané zříkali nároku na nápravu křivd, svobodu a vlastnictví

Co to vše tedy znamenalo pro „pohany“ stojící před otázkou, zda přijmout křesťanství či ne? Především to, že každý, kdo se při křtu odřekl „ďábla“, to jest pohanských bohů, někdy v křestní formuli jmenovitě vypočítávaných, nezříkal se jenom jich, ale všeho toho celku, jehož byli součástí, celého míru a pravdy, včetně nároku na svou svobodu a vlastnictví. Odděloval se od kmenového společenství a stával se vlastně dobrovolným vyděděncem. (...)

Na Islandu

Křesťanství se na Island dostalo poměrně pozdě. První pokus zde učinil Islanďan Thorvaldr Kodránsson roku 981, který se pokoušel šířit křesťanství mezi svými soukmenovci. Když s tím však přišel na althing (sněm starších), dal se v debatě natolik vyprovokovat, že zabil dva oponenty a byl proto vypovězen.